Michaela Vincourová je česká aktivistka za oslobodenie zvierat a v minulosti sa profesijne venovala aj práci s deťmi. Vyštudovala sociálnu prácu, no nikdy sa jej naplno nevenovala. Pôsobila v rôznych škôlkach, detských kluboch a skupinách či v jasličkách, kde viedla celé oddelenie. Vegánkou je približne 6 rokov a jej hlavnou motiváciou boli predovšetkým zvieratá, ktoré ju od detstva fascinovali. Keď sa dozvedela, ako svojim každodenným správaním prispieva k ich utrpeniu, cítila sa strašne. Aj preto spolu s manželom Lukášom Vincourom založili v roku 2018 organizáciu Zvířata nejíme. Cieľom a snahou organizácie je pravidelne upozorňovať na reálny život zvierat zneužívaných pre konzumáciu, módu či zábavu, a zvýšiť tak šance na ich oslobodenie spod útlaku ľudí.
Odhodlanie prinášať informácie zo skutočného života zvierat väznených v halách vyústilo až do dvojhodinového dokumentu Svědectví. Dokument sa natáčal tri roky naprieč Českou republikou v desiatkach chovoch, kde sú zvieratá držané najmä pre potravinársky účel. Ide o kolektívne dielo a na tvorbe dokumentu sa podielali viacerí aktivisti a aktivistky vrátane Michaely, ktorá je v treťom trimestri tehotenstva, a preto nás zaujímali jej pocity na zneužívanie reprodukčného systému matiek v živočíšnom priemysle.
Videla som austrálsky dokument Dominion o vykorisťovaní zvierat, takže som približne vedela, čo uvidím v Svědectví. Pri niektorých záberoch som si však musela zakrývať oči. Nenastala aj u teba niekedy taká chvíľa počas natáčania?
Reakce mého těla na přítomnost zvířat, která zažívají utrpení, byl třes. Klepali se mi ruce i nohy, člověk měl pocit, že je v noční můře a cítí strašlivý tlak na srdci. Zakrýt si oči nebo utéct z té situace bych sama sobě ale nedovolila. Jiné to ale bylo při procházení některých záběrů, u kterých jsem osobně nebyla. Jsem velmi přecitlivělá na slepičky a právě ve Svědectví je jedna pasáž, kterou jsem si nikdy nepustila.
Nemala si to spolu s tímom niekedy chuť vzdať? Predsa len natáčať taký dokument nie je úplne ľahké.
Troufám si říct, že nás to nikoho ani na chvíli nenapadlo. Ačkoliv to doprovázela bolest, velmi dobře si uvědomujeme, že to nejsme my, kdo trpí. Vždy jsme se mohli vrátit do svých bezpečných domovů a vyjít svobodně ven. Naši bolest a zoufalství nelze ani v nejmenším srovnávat s tím, co prožívají zvířata. Ona nemají kam utéct, sedí nebo leží ve svých vězeních, jsou zraněná, nemocná, nešťastná či apatická a jediné, co je čeká, je strašlivá smrt.
Aké sú odozvy verejnosti na dokument? Ide vlastne o prvý takýto počin v rámci územia Českej republiky a strednej Európy.
Spousta lidí je překvapena, že se něco takového děje zvířatům v České republice. Přišlo nám i několik zpráv od lidí, kteří se na základě dokumentu rozhodli dále nepodílet na vykořisťování a zabíjení zvířat.
Živočíšny priemysel stojí predovšetkým na vykorisťovaní matiek. Matky degradoval na stroje na rodenie mláďat či znášanie vajec a hodnota ich života je pre živočíšny priemysel daná len ziskom. Ako vyzerá život týchto matiek?
Jejich vnucená role v tom šíleném procesu rození otroků živočišného průmyslu je strašlivá. Celý život jsou v podstatě buď těhotné, nebo rodí, dokud nejsou zcela vyčerpané, nebo vyčerpáním nezemřou. Některé králičí matky jsou například znovu uměle oplodněny už v den porodu! Vůbec si nedovedu představit tu zátěž pro jejich organismus. Ty, jejichž tělo takový nápor vydrží, nakonec po pár letech stejně nečeká nic jiného, než podříznutí hrdla na jatkách.
Ale otcové na tom nejsou o nic lépe. Většinu života jsou někde izolovaní, lidé je chodí několikrát týdně obtěžovat stimulací pohlavních orgánů. V některých chovech k tomu používají i pomůcky, jako je například elektroejakulátor, který pracovníci cpou do řitních otvorů samců. Je to neuvěřitelně perverzní a nechutné. Po několika letech skončí jejich život také na jatkách.
A čo vtáčie mamy? Jedny z najzneužívanejších zvierat na planéte sú práve sliepočky. Líši sa ich materstvo od matiek cicavcov?
Slepičky jsou velmi starostlivé mámy. Ale nejen ony, téměř všichni ptáci. Jejich pouto s potomkem například začíná už když je ptáče ve vejci. Několik hodin před vylíhnutím začíná kuře ustrašeně pípat a utiší ho až hluboké kvokání jeho vlastní mámy. Kuřata pak mají schopnost ihned po příchodu na svět vyhledat mezi množstvím dalších slepic tu svojí, a to i ve tmě na vzdálenost až 15 metrů. Ta ho potom chrání před nebezpečím, zahřívá pod křídly, shání potravu a ukazuje, jak přežít.
Několikrát jsme měli doma kuřátka od prvního dne vylíhnutí a všechna žalostně toužila po mateřské péči. Snažili jsme se jim suplovat rodiče, ale nikdy to nebylo ono.
Pre každú matku je pôrod veľká udalosť a každá si želá pre svoje potomstvo len to najlepšie. Podobne to majú i zvieracie matky. Hľadajú vhodné miesta, stavajú hniezda, nory a pod., aby svojich potomkov priviedli na svet do bezpečia. Ako prebieha pôrod matiek v chovoch?
Prostředí, ve kterém jsou zvířata zneužívaná, vlastně nenabízí téměř žádnou možnost příprav na porod. Prasnice jsou nuceny rodit na betonové či roštové podlaze sevřené klecí po obou stranách. Na vlastní děti nejsou schopny se ani otočit, natož se s nimi seznámit, očuchat je. Často se navíc stává, že je omylem zalehnou, protože jim klec nenabízí možnost od selat poodstoupit.
Slepicím v rozmnožovacích chovech jsou oplodněná vajíčka odebírána každý den. Z „hnízd“ (což je pouze ohraničený prostor na roštech) jsou vyháněny, aby neměly tendenci na vejcích sedět. Kuřata za ně totiž líhnou speciální stroje v budovách líhní.
Krávy sice mnohdy porodí alespoň do podestýlky, nicméně jejich čas strávený s potomkem je žalostně krátký. Tele je od nich násilně odvlečeno za nohy do individuálního boxu chvíli po narození. Tam je vyděšené telátko úplně samo a místo ze struku své matky pije z láhve s dudlíkem.
Já bych všechny maminky chtěla poprosit, aby si představili, jaké je to být v kůži zvířecí mámy. Že po tom, co se jejich tělo připravovalo několik měsíců na příchod děťátka, se bezprostředně po těžkém porodu u jejich postele objeví cizí člověk a miminko jim ukradne. Za pár měsíců či let (podle pohlaví) ho čeká jenom smrt.
Poznáš nejaký konkrétny prípad, na ktorom by sa dalo demonštrovať, že i zvieratá dokážu cítiť rovnaké materské puto ako ľudia?
Bohužel jsem nebyla v přítomnosti téměř žádné šťastné zvířecí rodiny, která by nebyla rozdělena. Smutným příkladem mohou být ale situace, kdy jsem slyšela pláč krav po svých dětech.
Predpokladám, že budeš svoje dieťa spolu s manželom vychovávať vegánsky. Panuje predsudok, že rastlinná strava je pre dieťa nezdravá a vlastne rodičia, ktorí sa rozhodnú dieťa stravovať rastlinne, sú tyrani. Máš s tým nejaké skúsenosti?
Ano, čekáme chlapečka a určitě budeme všichni společně žít tak, abychom žádnému zvířeti záměrně neubližovali. Není to totiž vůbec nutné. Názory na to, že je tyranské dítěti nedopřávat mrtvá těla zvířat nebo jejich sekrece, jsme zaslechli mnohokrát. Téměř každý rodič chce pro svoje dítě to nejlepší a předává mu to, co se sám naučil. My víme, že je veganská strava zdravá a že na ní prospíváme. Celé těhotenství jsem měla zcela bezproblémové (mnohé zdravotnícke a výživove organizácie na čele s Americkou dietetickou spoločnosťou uznali správne zostavenú vegánsku stravu za vhodnú pre ľudí vo všetkých fázach životného cyklu – zdroj, dopl. redaktorky). Neexistuje tedy žádný důvod k tomu, abychom krmili naše dítě těly jiných mláďat.
Často počúvame, ako je nesprávne vnucovať deťom svoje vegánske presvedčenie, že nech sa rozhodnú samé, keď budú dospelé. Čo si o tom myslíš?
Mě třeba zase mrzí, že mě moji rodiče nutili jíst zvířata, ačkoliv jsem k tomu měla už od dětství odpor. Každý rodič v podstatě „nutí“ dítěti to, co si myslí, že je nejlepší. Pracovala jsem mnoho let ve školce, a tak mám docela dobrý přehled o tom, jak se děti stavějí ke konzumaci zvířat. Velká spousta z nich zvířata jíst nechce, a to vlastně vůbec netuší, co za příběh se za těmi nasekanými kusy ukrývá. Kdyby to věděly, jsem si skoro jistá tím, že by je nechtěly jíst vůbec.
Zmenilo sa u teba tehotenstvom napríklad to, ako vnímaš práve matky uväznené v živočíšnych chovoch?
Myslím, že jsem dokázala to strašné zoufalství vnímat, aniž bych sama těhotenstvím procházela.
Napriek všetkým hrôzam, ktoré si ako spolutvorkyňa dokumentu videla na vlastné oči, pôsobíš ako vyrovnaný, priateľský a spokojný človek. Nehneváš sa na ľudí za všetky tie nespravodlivé činy, ktoré páchajú na cítiacich tvoroch? Je totiž ťažké nepadnúť do depresie a zlosti voči ľuďom.
To mě těší, že na tebe tak působím. Pravdou ale je, že se zlobím na lidi. Strašně moc se zlobím. Na akcích, které se Zvířata nejíme pořádáme, se záměrně vyhýbám konverzacím s kolemjdoucími, protože s nimi nedokážu diskutovat o tom, jestli je špatné mučit zvířata. Než slyšet další argument o osobní volbě, půjdu raději tlouct hlavou o zeď. Lidi jsou obrovští sobci, jejich malá osobní změna by mohla zachránit zvířata od života v psychické i fyzické bolesti, ale neudělají to. I když mají informace. Je to neodpustitelné. Zvířata, živé cítící bytosti, žijí ve smradlavých temných halách jen kvůli nám a my jsme zároveň jediným klíčem k tomu, aby se to přestalo dít. A pocit, že je to tolika lidem vlastně úplně jedno, je zničující. A proto si i myslím, že zoufalství a deprese jsou v aktivismu téměř nevyhnutelné.
Občas cítim podobné zúfalstvo. Pretože rozsah vykorisťovania zvierat je obrovský a prítomný úplne všade okolo nás. Máš pocit, že to ide ale smerom k lepšiemu?
Určitě se nedá popřít, že rozsah nabídky veganských jídel v obchodech roste. Člověk by z toho mohl nabýt dojmu, že je budoucnost zvířat na lepší cestě. Pak se ale podívá na statistiky a zjistí, že počet zabitých zvířat se rok od roku neustále zvyšuje. Máme možná větší možnosti, čeho se najíst, a přibývá i lidí, kteří jedí zvířata „jen“ od úterý do neděle, ale na životech zvířat se vůbec nic nemění. Naopak, obětí přibývá.
Navíc řetězce a podniky zneužívající zvířata velmi chytře využívají techniky manipulace a líbivé fráze o lepších podmínkách chovu a „humánním“ zabíjení, čímž v konzumentech potlačují špatný pocit z toho, že jedí někoho, kdo byl ještě nedávno živá bytost, nebo její sekreci či vejce. Dokonce to dělají i některé organizace, které se prezentují ochranou zvířat. Takže já v tomhle ohledu moc pozitivní nejsem.
Ďakujeme Miške za rozhovor a jej vytrvalú snahu upozorňovať na utrpenie vykorisťovaných zvierat.
Dokument Svědectví si môžete pozrieť online na viacerých platformách. Pre viac informácií klik na webstránku dokumentu. Michaelu môžete sledovať na jej instagramovom profile.
Fotografie archív dokumentu Svědectví a archív Michaely a Lukáša Vincourových
